Kde brát sílu na život?

Kde vzít energii v těžkých časech a nepodlehnout depresím. Protože skočit z mostu je to poslední.

Každý máme lepší chvilky života, ale také ty horší, ba někdy i zoufalé. Pro někoho je depresí, že nemá na nové auto, když soused už má dvě. Pro někoho je depresí, že nemá co dát dětem jíst, když už druhý den nejedli. Pro chlapa je zoufalá chvíle, když v hospodě dojde pivo, zatím co pro jeho manželku je to radostná událost. Vše je totiž relativní. Každý žijeme v jiném společenském žebříčku a každý má jiné majetkové poměry. Přesto je pro každého ten jeho problém, tím zásadním. Ten kdo nemá na tolik vytoužené značkové boty si klade otázku, proč nemůže normálně žít jako ostatní. Stejně jako si takovou otázku pokládá žena ve sklepě rozbombardovaného domu.

Jsou momenty v životě lidském, kdy potřebujeme najít sílu překonat nezdar, ublížení, nebo nemoc a neskončit v propasti depresí, pesimismu a zoufalství.

Myslím, že základním principem, jak se tomu ubránit, je těšit se. Člověk se prostě musí naučit se stále na něco těšit a především si hledat cíle, na které se může těšit. Někdo se může těšit, že vyhraje ve sportce a konečně si koupí nové auto. Chlap se může těšit, že zítra přivezou nové pivo, manželka se může těšit, že ho přivezou málo a ono zase dojde. 

Daleko hůře se ovšem na něco mohou těšit lidé v opravdu zoufalé situaci, nebo vážně nemocní. Ale i oni mají větší šanci zvládnout těžké chvíle, pokud se naučili těšit. Pokud se někdo v hrozivé situaci neoddá pesimismu a najde si důvod proč s tím bojovat a na co se těšit. Těšit se, že  brzy přijde osvobození, uzdravení a lepší časy. A nejen se těšit na to, co přijde, ale také být potěšen tím co je. I v rozbombardovaném domu může přijít chvilka potěšení, když jeden druhého pohladí a dá mu víru v dobrý konec.

Naučte se těšit se, protože nejkratší cesta do hlubin je prázdnota. Nicota a vyhlížení možných strastí, je dno plné depresí a bolesti.

Těšit se i na radost druhého, protože pokud je štastný on, tak je větší šance, že budete štastní i Vy.

Pro mne byla takovým příkladem babička. Dokázala se těšit až přijedou vnoučata a zase něco rozbijí, dokázala se těšit z toho, že někomu udělá radost sáčkem bonbónů, těšila se až se sejde rodina a uvidí je pohromadě. A když na konci svého života ležela v nemocnici a my jsme jí museli oznámit, že přišla o nohu, tak se mě jen zeptala, jestli se nám už něco narodilo. A já z jejich očí a klidného výrazu vycítil, že je všechno obráceně a ona dává sílu mě. Jako by mi chtěla říct - nic si z toho nedělej, život jde dál.