Stál jsem na Albertově a cítil jsem smrad.

Pravděpodobně mi bude také udělena červená karta, ale já tam byl a tak jsem to cítil a vnímal.

Je prakticky jedno, kdo rozdával červené karty demonstrantům, protože nakonec to bylo jedno i jim samotným. Pouze si poslušně vzali kartu a s nadutou hrudí získali pocit demokratického bijce. Neměli potřebu zjišťovat, kdo, proč a za co je vyrobil a zorganizoval rozdávání těchto karet. Údajně to nevěděli ani takový, jako pan Kocáb. Důležité, že se s nimi pěkně mávalo, někdo to organizoval a mohlo se křičet na prezidenta. Je jedno, jestli je tiskl neznámý kytarista Přikryl, nebo umělecká inteligence v kavárně, či kluci z TOP 09, nebo přímo us embassy. Je to jedno, protože hlavní organizátor je jasný, jako je jasný i důvod.

Co není jedno, to je absolutní morální úpadek těch, kteří především na Albertově znevážili památku studentů. A hlavně pak studentů z roku 1939, kteří byli popraveni, odvezeni do koncentračních táborů a na jejich počest byla také odhalena pamětní deska. Jednalo se o pietní akt, který byl naprosto zneuctěn. Stál jsem tam jak zmrazený a nechápal. Možná ani ne tisícovka lidí, tam před prezidenty pěti států pískala a řvala. Kde v tu chvíli byli studenti a lidé vzpomínající na čest jejich předchůdců? Tisícovka lidí reprezentovala úroveň našeho národa před pěti hlavami států a vytvořila další obraz naší společnosti ve světových médiích. Ne prezident Zeman, ale tato skupinka rowdies, podporovaná pražskou kavárnou, umělci a veřejnoprávní televizí, nám udělala ostudu po celém světě. V tu chvíli jsem si nedovedl představit, že v té skupině lidí stojí příbuzní zavražděných studentů a co se v nich musí odehrávat. Znevážili jsme všechno a pomalu se můžeme chystat na možnou oslavu fašismu.

Celá tahle hra měla a má jediný význam. Odvrátit pozornost lidí od podstaty problémů. Čím dál větší část společnosti je nespokojená se stavem naší země. Hodně lidí se chystalo vyjádřit nesouhlas s vývojem politiky za posledních 25 let a hodně lidí chtělo říct, že už vědí, že šlo především o podvod na ně samé. Hodně těchto lidí nakonec skončilo v davu mezi červenými kartami a snad aniž by si to uvědomovali, tak pouze posloužili politické machinaci.

Kráčeli jsme ve dvou z Hradčanského náměstí a proti nám se hrnul průvod tisíců lidí. Lidí s plackami knížete, lidí s ukrajinskými vlajkami, lidí s transparenty na podporu Tibetu a lidí s červenými kartami. Nikde jsem nezahlédl jediný transparent na podporu našich českých spoluobčanů, kterým systém zlikvidoval životy, nikde jsem neviděl jediný transparent proti likvidačnímu bankovnímu systému, nikde jsem neviděl solidaritu a chuť něco napravit. Viděl jsem jen fotbalové fanoušky, kterým někdo zorganizoval možnost vyžití. Bylo mě smutno, bylo mě zle a šel jsem proti nim. Styděl bych se jít v tom davu. A pokud si někdo z těch lidí myslí, že by s nimi v čele kráčel Karel Kryl, tak já si to rozhodně nemyslím.

Naopak kousek před vstupní branou k hradu, kde probíhala demonstrace za referendum a práva nás občanů, tak postávalo pár zdecimovaných lidí, které bránil kordón policistů, před demokratickým lynčováním procházejícího davu červených karet. Hlavního organizátora této akce zatkla policie už v ranních hodinách za jakýsi přečin v minulosti. Jaká to náhoda, demokracie naše. Zatím co vrhači potravin na hlavy států, mohli beztrestně pokračovat ve svém dovádění.

Je čas začít myslet. Máme tu oficiálně 600 tisíc nezaměstnaných, 1,5 miliónu lidí na hranici chudoby a tisíce bezdomovců. Převážná většina rodin žije na dluh a každý měsíc jim hrozí, že skončí na dně. Přesto jsme ke všemu slepý a necháváme se opít rohlíkem kavárny naší rádoby inteligence, či vládní koblihou, neustále slibující lepší zítřky. Necháváme se řídit od lidí, kteří nám vzali, co mohli a nyní nám kážou o duchovnu a morálce. Nepochopili jsme, že jde o nás, o lidi. Nechali jsme se opět jen zatáhnout do politické hry, na jejímž konci může být Český Majdan, v lepším případě jen další úpadek toho, co zbylo.

Jen ten kdo ví, co je to solidarita, dokáže vidět a pomoci druhému, jen ten se nemusí bát zítřků. Jen ten, kdo přes své statky a svůj morální úpadek nevidí za práh svého domu, jen ten má důvod mít strach, co bude zítra.

Dokud lidé budou přemýšlet jako tento systém, dokud se nechají ovládat řízenými médii a mocí peněz, tak je nakonec ten systém dostane ke dnu, protože je to neodvratitelné. Je to neodvratitelné, protože je to tak postavené. Systému nejde o lidi, ale jen o peníze. Systém má čím dál větší nároky a tím i větší potřebu peněz. Systém čím dál více bere a čím dál méně dává. To vše jen pro skupinu manipulátorů a bankovní smečce nenasytných psů. Peníze se stále více jednostranně přelévají k této skupině mocných a všude jinde čím dál více chybí. Posloucháme blahořečené výklady od jakési inteligence, která nemá ponětí, co jsou to existenční problémy, která neřeší, že v republice pracující bojují o svých 12 tisíc za tři směny těžké práce. Oni ovšem žijí z peněz té těžké práce druhých a z jejich peněz pak u láhve champagne tisknou červené karty.

Tento systém se zbortí tak jako tak. Jednoho dne totiž už nebude od koho brát. Na nás je, jak moc se necháme dále manipulovat a jak dalece to necháme zajít. Jak dlouho budeme čekat a o co víc nás to pak bude bolet.

(Demokracie začíná tam, kde končí signál České televize)